Kronbergerovi - chodovské oběti holocaustu

V letošním roce jsme si připomínali výročí konce druhé světové války, nejhoršího konfliktu v dějinách lidstva. Tento konflikt více či méně zasáhl do života všech obyvatel tehdejšího světa, zničil miliony životů, rozvrátil celé kraje a země. Ani náš region a Chodov nezůstaly výjimkou. Stovky obyvatel Chodova během války zemřely. Někteří v boji na frontách, jiní při náletech, ve věznicích a koncentračních táborech. Nejsmutnějším odkazem a varovným mementem tohoto konfliktu je pak holocaust - cílená, masová a systematická likvidace těch, kteří nesplňovali nacistická měřítka rasové a ideové čistoty. Proto bych vám dnes chtěl přiblížit jeden ze stovek příběhů chodovských obětí druhé světové války. Příběh rodiny chodovského židovského obchodníka Eduarda Kronbergera.

Eduard Kronberger

Chodov byl dlouhá staletí tvořen téměř ze sta procent obyvateli německé národnosti. Češi se do něj začali stěhovat až v době první republiky a židovských rodin žilo ve městě jen několik. Nejbohatším chodovským obchodníkem židovského vyznání byl Eduard Kronberger. On sám z našeho regionu nepocházel, narodil se v roce 1865 v jihočeské Bechyni, odkud se na konci 19. století se svou ženou přestěhoval do Chodova, kde zakoupil starý barokní hostinec v Hlavní ulici. Zde se Eduardovi a jeho ženě Jenny narodily čtyři děti. V roce 1896 to byl syn Walter, kterého následovali Frieda (1898), Oscar (1899) a Erna (1903). Brzy se mu začalo velmi dařit a jeho velkoobchod s potravinami byl rok od roku výnosnější. Proto si v roce 1905 mohl postavit na místě starého hostince výstavný nárožní dům, který svou velikostí a zdobností výrazně převyšoval většinu tehdejších chodovských stavení. Dnes v tomto domě (čp. 18) na konci Staroměstské ulice sídlí služebna Policie ČR.

Chodovští Židé (a tedy i Kronbergerovi) se na společné bohoslužby scházeli v hotelu Anglický dvůr (během první světové války přejmenovaný na Chebský dvůr) v dnešní ulici Dukelských hrdinů, kde si pronajímali místnost jako modlitebnu. Chodov nikdy vlastní synagogu neměl – matriky a záznamy vedla v té době sokolovská židovská obec, stejně tak zde nikdy nebyl ani židovský hřbitov. V době před rokem 1938 žilo v celém městě jen přibližně patnáct rodin židovského vyznání.

Walter Kronberger

Během období první republiky firma výborně prosperovala a Kronbegerovi zakoupili pro potřeby velkoobchodu ještě sousední (dnes již neexistující) dům v Tyršově ulici. Ve třicátých letech Eduard Kronberger postupně předal vedení rodinného obchodu svému nejstaršímu synovi Walterovi, který firmu rozšířil o filiálku v Nejdku. Rodina patřila k chodovské honoraci a využívala všech možností, které jim poskytovalo blízké lázeňské město Karlovy Vary. Výlety do Grandhotelu Pupp byly pro rodinu nedělní tradicí. I když se u Kronbergerů v domácnosti hovořilo německy, navštěvovali vnuci a vnučky starého Eduarda Kronbergera v Chodově českou školu, neboť jejich rodiče považovali znalost češtiny za důležitou pro obchod.

Zlom v životě rodiny přichází s druhou polovinou třicátých let, kdy jsou na vzestupu protižidovské nálady a dochází k radikalizaci německého obyvatelstva v Československu. Vrcholem je pak podzim 1938, kdy je české pohraničí připojeno k Německu. Kronbegerovi věřili, že situace nebude tak fatální a proto se rozhodli v Chodově zůstat. Z tohoto přesvědčení vystřízlivěli v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Tehdy byly na celém území Německa ničeny židovské obchody a modlitebny, vypalovány synagogy a napadání židovští obyvatelé. Střepy skla, které další den ležely na dlažbách tisíce měst po celém Německu pak této noci daly i jméno – křišťálová. Chodov bohužel nebyl v tomto směru výjimkou. Sousedé, se kterými žili Kronbergerovi v Chodově více než čtyřicet let, během této noci vysklili kamením okna jejich domu a vyrabovali obchod.

Oscar Kronberger

Další den ráno se většina rodiny rozhodla odstěhovat do zatím relativně bezpečného středu Čech, do Berouna a posléze do Prahy. V Chodově zůstal zlomený třiasedmdesátiletý Eduard Kronbeger, který odmítl opustit dům, který vystavěl a město, kde prožil většinu svého života. Podle svědectví jeho vnoučat mu křišťálová noc, kdy se proti němu postavili jeho sousedé, které znal celý život, vzala chuť dál žít. Společně s ním zůstala v chodovském domě i jeho dcera Frieda s manželem Josefem Bergmannem a dvěma dcerami. Jelikož Josef Bergmann byl Němec římskokatolického vyznání, věřil, že dokáže svou židovskou manželku i dcery ochránit.

Erna Stern

Svého tchána však ochránit nedokázal. Starý Eduard Kronberger byl 22. června 1939 zatčen gestapem a obviněn z provinění proti §175 StGB. Tento paragraf trestal sexuální styky mezi osobami mužského pohlaví a v nacistickém Německu za toto provinění hrozlo i pět let vězení.  Paragraf se dokonce nevztahoval jen na samotnou soulož, ale i na pouhou možnost, že by k takovému činu mohlo dojít. Německé úřady našly pět svědků, kteří dosvědčili devět případů homosexuálního styku, kterého se měl Eduard Kronberger dopustit. Během procesu, který se konal před soudem v Chebu, jej zastupoval židovský advokát dr. Oswald Glück z Kynžvartu a ten založil obhajobu na tom, že jeho klient byl k veškerým doznáním přinucen a svědectví jsou smyšlená. Přesto byl Eduard Kronberger 2. dubna 1940 odsouzen ke čtyřem a půl letům vězení a pěti letům ztráty občanských práv. Byl odvezen do věznice Waldheim v Sasku, kde 27. října 1940 zemřel na celkové vyčeprání organismu a jeho ostatky byly pochovány na tamním vězeňském hřbitově.

Mezitím se v Berouně rozhodl Walter Kronberger, nová hlava rodiny, poslat své děti (a svého synovce) z Československa do bezpečí. Starší syn Adolf (po válce si změnil jméno na Avram) byl zachráněn organizací Alija mládeže, která odvážela židovské mádežníky do Palestiny. To však nebylo možné u mladších dětí. Walter Kronberger proto využívá setkání s mladým Angličanem Nicholasem Wintonem, který zprostředkovává dopravu dětí do Velké Británie. Po dohodě s rodinou posílá svou dceru Ruth a svého synovce Kurta pryč ze zbytků Československa. Když se s nimi na pražském hlavním nádraží loučí, tak jistě doufá, že je to zbytečná opatrnost a že se za pár měsíců znovu shledají. Nikdo, kdo zůstal v Praze, však válku nepřežil. Walter Kronberger a jeho žena Ida, Erna Sternová (roz. Kronbergerová), Oscar Kronberger a jeho žena Anna. Všichni byli nejprve transportováni do ghetta v Terezíně, odkud v průběhu války odjížděly vlaky do vyhlazovacích táborů. Většina rodiny zemřela v Osvětimi. Nejstarší člen a hlava rodiny – Walter Kronberger – zemřel jen pár týdnů před koncem druhé světové války v Dachau.

Erna Stern v době před deportací

V Chodově se podařilo Josefu Bergmannovi ochránit své dcery a svou ženu před transporty až do roku 1944. Ovšem za cenu toho, že byl v roce 1943 donucen převést většinu svého majetku na německý stát. Jen díky tomu byla jeho žena Frieda a dcery Věra a Alice transportovány do Terezína až na podzim roku 1944 a tam se dočkaly konce války. Po návratu z Terezína byla rodina Bergmannova zařazena do odsunu a v roce 1946 vysídlena do Německa.

Z pražské části rodiny přežily hrůzy druhé světové války jen děti, které odvezly do bezpečí vlaky vypravené do Anglie Nicholasem Wintonem. Ten tímto způsobem zachránil z Československa 669 převážně židovských dětí. Mezi nimi i dva Chodováky. Kurt Stern a Ruth Kronbegerová (vnuk a vnučka Eduarda Kronbergera) dnes stále ještě žijí v Izraeli a v USA a jejich děti, vnoučata a pravnoučata pak v mnoha zemích po celém světě.

Chodovské oběti holocaustu (a obecně oběti holocaustu v našem regionu) jsou pro nás zatím málo známou součástí naší minulosti. V srpnu roku 2015 byly  u domu Kronbergerových umístěny kameny zmizelých – stolpersteine - za zavražděné členy této rodiny. Pietního aktu se zúčastnili i potomci zachráněných dětí, kteří dnes žijí v Izraeli a Spojených státech. Díky těmto kamenům se Kronbergerovi alespoň symbolicky vrátili zpátky do města, kde se narodili a kde prožili většinu svého života.

Eduard Kronberger 

30. 5. 1865 - 30. 10. 1940 ve věznici Waldheim

Walter Kronberger 

14. 7. 1896 -  1945 v Dachau

Ida Kronberger (roz. Preuss) 

19. 1. 1897 – 1944 v Osvětimi

Erna Stern (roz. Kronberger) 

 5. 3. 1903 – 1942 v Rize

Oscar Kronberger 

12. 12. 1899 – 1943 v Osvětimi

Anna Kronberger (roz. Löwenhein)

16. 6. 1906 – 1943 v Osvětimi

Frieda Bergmann (roz. Kronberger)

20. 3. 1898 – osvobozena v květnu 1945 v Terezíně

Věra Bergmann

18. 11. 1921 – osvobozena v květnu 1945 v Terezíně

Alice Bergmann 

12. 12. 1925 – osvobozena v květnu 1945 v Terezíně