Když umírá továrník - pohřeb Antona Langera

Hrobka Antona Langera ve Vejprtech. Foto Aleš Vopat

V srpnu během vavřinecké pouti jsme uložili do rodinné hrobky k věčnému spánku prvního starostu našeho města pana Karla Fenkla. Byla to důstojná akce, které se zúčastnilo velké množství Chodováků. Máme ale vůbec představu, jak takové starostenské a továrnické pohřby probíhaly před sto lety? O pohřbu samotného starosty Fenkla v roce 1920 máme informací jen málo. Víme, že to byla velká událost a smuteční průvod v počtu mnoha tisíc osob procházel celým městem. Mnohem detailněji je pro nás zachycen pohřeb Fenklova kolegy Antona Langera, spolumajitele a obchodního ředitele porcelánky Richter, Fenkl & Hahn. Ten zemřel 9. února 1908 ve své chodovské vile (dnešní Dům dětí a mládeže bludiště) a jeho pohřeb velmi dobře popsali doboví novináři. Šlo ještě o dobu Rakouska-Uherska, tedy o dobu, která si potrpěla na pompu a velkolepost. 

Z nejstarších dějin chodovského Sboru dobrovolných hasičů

Samotnému založení chodovského hasičského sboru předcházelo několik desetiletí příprav - první stříkačka byla zakoupena již v roce 1846 a byla uložena ve stodole chodovské fary. V roce 1852 schválilo okresní představenstvo v Karlových Varech požární řád obce Chodov, podle kterého musel každý dům dát k dispozici jednoho muže k obsluze stříkačky a mimořádné požární službě.

Po delších přípravách byl v Chodově první dobrovolný požární sbor založen v roce 1873 a u jeho vzniku stál budoucí chodovský starosta Josef Gerstner společně s pány Antonem Puchnerem a Rafaelem Kriegelsteinem. Informací nemáme o počátcích sboru mnoho, dokonce i samotní hasiči si při psaní vzpomínkové brožury v roce 1933 povzdechli, že „Dějiny našeho sboru je nemožné dáti dohromady, neboť chybí prakticky veškeré autentické dokumenty. Dílem z nedbalosti, dílem lidskou povahou byly vyhozeny a zničeny. Takže se musíme omezit na popis vztahu mezi obcí a naším sborem, neb k tomu jsou vedeny záznamy v archivu obecním.“

Smolnický zvon

Během letošní vavřinecké pouti se v odpoledních hodinách na Bílé vodě u smolnického kříže sešli obyvatelé zaniklých obcí Smolnice a Nové Chalupy. První písemná zmínka o dnes už neexistující Smolnici pochází z roku 1356. Německé jméno vesnice, Pechgrün, je spojováno se sběrem a zpracováním smůly (německy Pech). Největší počet obyvatel ve Smolnici byl zaznamenán při sčítání v roce 1930, kdy zde žilo 749 obyvatel. 

Až do roku 1960 byla Smolnice samostatnou obcí. Poté se stala součástí obce Stará Chodovská a o čtyři roky později byla připojena k Chodovu. Tehdy se začal osud vesnice naplňovat. Doly, které potřebovaly úložiště pro gigantické množství nadložních jílů a zeminy z lomu Jiří, zahájily výkup smolnických stavení a vesnice se začala pomalu vylidňovat. Sčítání obyvatel a domů v roce 1970 zaznamenalo již pouze jeden dům a čtyři obyvatele. V místech bývalé Smolnice je dnes rozlehlá Smolnická výsypka, jež změnila ráz zdejší krajiny k nepoznání a po obci zůstala zachována památka v místním názvosloví, kdy se i dnes v hovoru Chodováků „Smolnický kopec“ objevuje.

Chodovské století VI (1969 – 1989)

V posledním díle krátkého historického exkurzu do dějin 20. století se podíváme na minulost velmi blízkou, která je ohraničena roky 1968 a 1989. Jde o období, které je označováno jako normalizace, a které je specifické svým zvláštním bezčasím, kdy se politický život a vývoj společnosti prakticky zastavil. Hned na počátku této éry došlo k mohutným kádrovým prověrkám, které se nevyhnuly prakticky žádné sféře společnosti. Desetitisíce lidí byly vyloučeny z KSČ, desítky tisíc Čechoslováků přišly o místo, nebo byly přeřazeny na neodpovídající pozice. Téměř sto tisíc osob opustilo během let 1968-1970 Československo a zůstalo v zahraničí. Došlo k opětovnému zákazu spolkového života, byla obnovena cenzura, zpřísnil se politický dohled nad kulturou. To vše se odehrávalo v reakci na dění roku 1968, kdy politické uvolnění, vynucené většinovou společností a tolerované vládnoucí komunistickou stranou, vystřídaly okupační armády vojsk varšavské smlouvy.

Chodovské století V (1953 – 1967)

Druhá polovina padesátých let představovala pro Chodov období relativního útlumu. Město mělo necelé tři tisíce obyvatel, z toho osm stovek tvořili nevysídlení Němci, kteří jako odborníci museli po válce zůstat. Stav obce byl celkově dost tristní, dokonce i oficiální prameny té doby připouštějí zoufalý nedostatek základních potravin a zboží. Chodovské prodejny byly poloprázdné a představitelé MNV si často stěžovali na okresní a krajské úrovni na špatnou kvalitu dodávek. V Chodově fungovaly jen tři restaurace, což byl propastný rozdíl oproti předválečným jednadvaceti podnikům. Kromě restaurace „U Zlatého jelena“ na chodovském náměstí to byly ještě restaurace „U Nádraží“ a „Hotel Praha“. 

Chodovské století IV (1945 – 1953)

Květnem 1945 sice oficiálně skončila druhá světová válka, bouřlivé období změn však pro Chodov vlastně teprve začínalo. Do této doby byl Chodov prakticky čistě německým městem, v době první republiky (podle sčítání lidu v roce 1930) tvořili Češi jen 3% obyvatelstva. S koncem války a rozhodnutím o nuceném vysídlení obyvatel německé národnosti z Československa bylo nutno řešit otázku nového osídlení města. První Češi přišli do Chodova hned po konci války a šlo především o státní zaměstnance, kteří převzali kontrolu nad klíčovými úřady a institucemi – poštou, železnicí, školou a bezpečnostními složkami. 

Chodovské století III (1938 - 1945)

Chodov v roce 1943. Dnešní ulice U Porcelánky.

V minulém díle našeho historického seriálu u příležitosti sto let od vzniku samostatného československého státu jsme opustili Chodov na konci roku 1938, kdy byl společně s celým pohraničím připojen na základě Mnichovské dohody k Německu. V tomto čísle Zpravodaje se podíváme na temné období druhé světové války.

 Do našeho města vstoupily německé jednotky 4. října 1938 a Chodov se tak na sedm let stal součástí Německé říše. Obyvatelé pohraničí zpočátku vítali německou armádu jako osvoboditele, dne 4. prosince 1938 se konaly volby do říšského sněmu a skončily drtivým vítězstvím nacistické strany NSDAP, pro kterou v Chodově hlasovalo 3 669 lidí, proti byly pouhé dva hlasy. Jiné politické strany byly zakázány a jejich bývalí členové a představitelé perzekuováni.

Chodovské století II (1928 - 1938)

Konec dvacátých let se v Chodově nesl ve znamení dosud největší městské investice - výstavby nového městského kina a divadla v dnešní Bezručově ulici. Šlo o ambiciózní projekt, kterým se Chodov chtěl zařadit mezi významné lokální kulturní lokality. Budova kina byla postavena v jednoduchém funkcionalistickém stylu architektem Richardem Broschem, který svůj profesní život zasvětil především divadlům a biografům v českém pohraničí. Budova měla moderní vytápěcí systém, hlediště, balkony a lóže pojaly 650 osob, tedy více než desetinu tehdejších obyvatel města. Pro srovnání - dnešní chodovská Malá scéna má v hledišti místo pro 167 diváků. Výstavba kina stála necelé dva miliony, dnes by se v přepočtu jednalo o investici přesahující třicet milionů. Novostavba byla slavnostně uvedena do provozu 4. října 1929.

Chodovské století I (1918 - 1928)

V letošním roce si připomínáme významné výročí – sto let od vzniku Československé republiky. Těch sto let, které od pádu Rakouska-Uherska uplynuly, patří mezi bouřlivé roky našich dějin. Rád bych proto věnoval v letošním roce příspěvky ve Zpravodaji jednotlivým dekádám těch sta let a pokusil se Vám představit, jak se odrážely „velké“ dějiny v historii našeho města. Zastavíme se také u významných městských milníků, staveb a osobností.

První světová válka (tehdy se jí říkalo velká válka), která předznamenala vznik samostatného Československa, znamenala významný předěl v dějinách celé Evropy. Staré pořádky a společenská uspořádání, staleté monarchie, volební právo jen pro majetné, to vše zaniklo ve víru válečných událostí. Rok 1918 byl ve znamení totálního kolapsu. Čtyři roky bojů a orientace na zbrojní výrobu vedly k tomu, že v celém Rakousko-Uhersku se nedostávalo ani základních potravin. V Chodově propukl na počátku roku hladomor a došlo několikrát k hladovým demonstracím, kdy se ženy (muži byli vesměs na frontě) dožadovaly zvýšených přídělů potravin. Tehdejší chodovský starosta Josef Gerstner (v úřadu byl s přestávkami od roku 1900) se pokoušel zajistit zásobování města z obecních a posléze i vlastních financí, ale bylo to stále obtížnější. Na počátku léta 1918 starosta Gerstner během jedné demonstrace vyšel z radnice a chtěl situaci vysvětlit, ale byl přítomnými ženami fyzicky napaden. Bral to jako velkou osobní křivdu a odstoupil z úřadu starosty.

Chodovské vily

Vila Fenkl

Součástí každého města jsou domy jeho obyvatel. V 19. století došlo k tomu, že se objevila nová vrstva obyvatel, která si mohla stavět bohatší a výraznější domy, než většina ostatních. Šlo o továrníky, majitele dolů, velkostatkáře a další, kteří nahradili obyčejné městské a vesnické domky velkolepými vilami. K takovému rozvoji došlo i v Chodově a několik vil, reprezentujících bohatství svých stavitelů a dědictví (nejen) průmyslové revoluce, bychom mohli najít v zástavbě města před druhou světovou válkou. Bohužel, mnoho z nich bylo zbořeno v době asanace starého Chodova v 60. a následně v 70. letech 20. století. My si dnes představíme dvě z nich, které spojuje mimo jiné i přátelství jejich stavitelů a majitelů.

Chodovský fotograf Willi Huttig

Willi Huttig 1909 - 2001

Během letošní svatovavřinecké pouti byla mimo jiné i v Galerii U Vavřince představena výstava fotografií významného předválečného umělce Williho Huttiga. Tento chodovský rodák se narodil 28. března 1909 a již od počátku byl předurčen pro dráhu fotografa, neboť pocházel z významné regionální fotografické rodiny. Jeho dědeček, Wenzl Fritsch (1842–1916), založil první fotografický ateliér již v roce 1884 a postupem let z něj udělal významné regionální fotografické studio. Na počátku 20. století již vlastnil a provozoval fotografické ateliéry kromě Chodova také v Karlových Varech, Drahovicích, Staré Roli, Lokti, nebo Jáchymově. Po smrti Wenzla Fritsche během první světové války převzal vedení podniku jeho syn Willi Fritsch, který těžiště podniku přesunul do Chodova, kde nechal v dnešní Tyršově ulici vystavět dům s ateliérem (dnes na jeho místě stojí čp. 844).

Kameny zmizelých 2017

V neděli 17. září 2017 byly v Chodově položeny další tři stolpersteiny – kameny zmizelých. V roce 2015 se Chodov stal prvním městem v Karlovarském kraji, kde se tyto kameny objevily a v loňském a letošním roce se k tomuto projektu připojily i Karlovy Vary. Kameny zmizelých připomínají po celé Evropě oběti holocaustu a do dnešního dne jich bylo položeno bezmála sedmdesát tisíc. Skrze tyto jednoduché kostky se základními životopisnými údaji se symbolicky oběti druhé světové války vrací k domům, ve kterých žily před svým nuceným odchodem do transportu. Všechny kostky osobně pokládá německý sochař Gunter Demnig, který projekt počátkem 90. let vymyslel.

Nové zvony chodovského kostela

Během loňské svatovavřinecké pouti došlo k vyhlášení sbírky, jejímž cílem bylo navrátit do zvonice chodovského kostela svatého Vavřince dva zvony, které byly odvezeny a roztaveny během první světové války v roce 1917. Předpokládalo se, že sbírka bude trvat i několik let, ale díky velkému zájmu široké veřejnosti – a tedy i vás, našich čtenářů – bylo možné již počátkem tohoto roku jednat o výrobě nových zvonů. V květnu pak byly zvony odlity a poprvé je Chodováci mohli spatřit během Noci kostelů 9. června. Nejslavnostnější okamžik se odehrál 12. srpna, kdy byly zvony slavnostně vysvěceny Mons. Tomášem Holubem, biskupem plzeňským a následně zavěšeny do kostelní věže. 

Pozvánka na 340. svatovavřineckou pouť

Svatovavřinecká pouť letos oslaví kulaté narozeniny – poprvé se totiž uskutečnila v roce 1677 a budeme ji tedy slavit již po 340., což z ní dělá jednu z nejstarších poutí v našem regionu. Tomu také odpovídá slavnostní program, jehož jádrem je svěcení dvou nových kostelních zvonů, ale rád bych Vás pozval i k dalším akcím.

Již v pátek 11. srpna se v 16.00 uskuteční představení obrazů křížové cesty v kostele svatého Vavřince. V letech 2016 a 2017 nechalo město Chodov odborně zrestaurovat čtrnáct obrazů unikátní křížové cesty a u příležitosti pouti budou poprvé představeny veřejnosti. Cyklus čtrnácti pláten s tématikou křížové cesty se řadí mezi nejvýznamnější umělecké památky chodovského kostela svatého Vavřince. Obrazy jsou nyní uložené na veřejnosti nepřístupném místě. První chodovská křížová cesta byla vytvořena v roce 1789, v polovině 19. století pak došlo k přemalování některých pláten místními malíři.

V sobotu 12. srpna začne program v 09.30 na náměstí před kostelem svatého Vavřince, kde Mons. Tomáš Holub, biskup plzeňský, slavnostně posvětí dva nové kostelní zvony – svatého Vavřince a svatého Floriána. Ihned po vysvěcení budou oba zvony před zraky Chodováků vyzdviženy jeřábem do věže kostela, kde budou zavěšeny.

Když jde škola do výslužby

Již sto třicet let slouží chodovským školákům budova stojící v dnešní ulici Dukelských hrdinů. Za tuto dobu prošly jejími třídami tisíce a tisíce dětí, stovky kantorů a kantorek, a zatímco město kolem se postupně měnilo a staré budovy mizely, zůstala škola stát a dnes je jednou z nejstarších stojících budov v našem městě. Rád bych se proto v tomto článku podíval na dobu, kdy byla škola postavena a co pro tehdejší město znamenala.

S rostoucím počtem obyvatel Chodova v druhé polovině 19. století rostla také potřeba důstojné školní budovy pro velký počet dětí. V sedmdesátých letech 19. století sice byla zvětšena školní budova vedle kostela (dnešní dům U Vavřince s Infocentrem), ale rychle se rozvíjejícímu městu přestala brzy stačit. Proto bylo rozhodnuto o výstavbě nového objektu, kam by se přesunula výuka chlapců, zatímco pod kostelem by zůstala dívčí škola. 

Krypta pánů z Plankenheimu

Uprostřed kostela svatého Vavřince je v kostelní uličce rozměrná kamenná deska, na které je erb pánů z Plankenheimu. Pod touto žulovou deskou bychom našli krátké a strmé schodiště vedoucí do rozlehlé podzemní krypty, která prakticky odpovídá svými rozměry šířce kostela. Zatímco dříve byla krypta snadno přístupná, a i to je koneckonců důvod nesmírně špatného stavu, ve kterém se nachází, dnes je vstup do ní znemožněn. V tomto článku se proto společně podíváme pod podlahu chodovského chrámu.

Restaurování pláten z cyklu chodovské křížové cesty

Dne 30.3.2017 proběhl za přítomnosti zástupců města a orgánů památkové péče kontrolní den, jehož úkolem bylo zjistit, jak pokračují restaurátorské práce na křížové cestě z chodovského kostela. Restaurátoři jsou zatím asi v polovině práce, ale již teď vypadají obrazy skoro jako nové. Pokud vše půjde jak má, budou obrazy hotové do chodovské svatovavřinecké pouti v tomto roce (12.8.2017). Restaurování křížové cesty finančně podpořili kromě města Chodova i Česko-německý fond budoucnosti (Deutsch-Tschechischer Zukunftsfonds) a Ministerstvo kultury České republiky. 

Evangelický kostel v Chodově

V letošním roce si připomínáme 110. výročí položení základního kamene jedné z dominant města – chodovského evangelického kostela. Není tak velký a starý, jako kostel svatého Vavřince, přesto má bohatou historii a za jeho stavbou se skrývá mnoho příběhů osob, které jej během jeho staleté existence navštěvovali.

Pomineme-li dobu před třicetiletou válkou, pak se dá říct, že do roku 1900 bylo obyvatelstvo Chodova nábožensky prakticky homogenní, více než 95% obyvatel tvořili katolíci, jen 36 osob bylo evangelického vyznání, většinou šlo o odborníky pozvané do města ze Saska, zaměstnané v místních továrnách. 

Kdy můžete slyšet Jana Viléma?

Zvon "Jan Vilém" se rozeznívá stále stejným
způsobem jako před 358 lety, kdy byl ulit - ručně.

Nejstarší chodovská památka, zvon Jan Vilém z roku 1658, se dočkala počátkem července generální opravy, na kterou se ve velmi úspěšné sbírce složili samotní obyvatelé Chodova. Práce na zvonu provedl pan Rostislav Bouchal z Brodku u Přerova se svými spolupracovníky přímo v kostelní věži, kde byl zvon snesen na podlahu, byl důkladně zbaven nečistot a ošetřen včelím voskem. Největší zásahy vyžadovalo příslušenství zvonu – původní dubová hlava byla nahrazena  novou, stejně jako všechny kované prvky. Zcela vyměněno pak bylo nevyhovující srdce, které svou tvrdostí a špatným zavěšením ohrožovalo životnost zvonu. Po konzultaci s památkáři byl ponechán původní ruční pohon zvonu, ačkoliv původně se zvažovala i jeho automatizace za pomoci lineárního motoru. K rozeznění Jana Viléma je tak potřeba vystoupat 105 schodů, které vedou do zvonového patra kostelní věže. 

Vzhledem ke stáří a památkové hodnotě tohoto zvonu nebude používán příliš často, aby vydržel další stovky let. Jeho hlas budou moci Chodováci slýchat pravidelně každou neděli ve tři čtvrtě na devět, kdy bude svolávat věřící ke mši. Kromě nedělí pak bude používán jen o významných církevních, státních a městských svátcích a slavnostech. Rozpis těchto příležitostí schválila na svém zasedání Rada Města Chodova a v následujícím roce tak budete moci Jana Viléma slyšet při těchto příležitostech:

Sourozenci pro Jana Viléma

Zvon Jan Vilém z roku 1658, který je zároveň nejstarší chodovskou památkou, je už téměř sto let ve zvonici chodovského kostela sám. Jeho kolegy - menší zvony z let 1658 a 1879 - odvezli v letech 1917 a 1918 pro válečné potřeby rakousko-uherské armády. 

Právě proto vyhlásilo Město Chodov u příležitosti 339. svatovavřinecké pouti, 13. srpna 2016, sbírku na pořízení chybějících zvonů v kostele svatého Vavřince.

Cílem sbírky je vrátit do věže chodovského kostela zvony, které byly zničeny a roztaveny pro vojenské účely v době první světové války. Z původních čtyř kostelních zvonů se zachoval jen jeden – největší a nejstarší Jan Vilém z roku 1658. V rámci sbírky se počítá se znovuvytvořením (ulitím) dvou chybějících věžních zvonů, jejichž původní hmotnost byla 110 kg a 60 kg. Záměrem je obnovit zvony v původním naladění a o přibližně stejných rozměrech, aby tím byl zachován historický ráz zvonice.