Chodovské století V (1953 – 1967)

Druhá polovina padesátých let představovala pro Chodov období relativního útlumu. Město mělo necelé tři tisíce obyvatel, z toho osm stovek tvořili nevysídlení Němci, kteří jako odborníci museli po válce zůstat. Stav obce byl celkově dost tristní, dokonce i oficiální prameny té doby připouštějí zoufalý nedostatek základních potravin a zboží. Chodovské prodejny byly poloprázdné a představitelé MNV si často stěžovali na okresní a krajské úrovni na špatnou kvalitu dodávek. V Chodově fungovaly jen tři restaurace, což byl propastný rozdíl oproti předválečným jednadvaceti podnikům. Kromě restaurace „U Zlatého jelena“ na chodovském náměstí to byly ještě restaurace „U Nádraží“ a „Hotel Praha“. 

Budovy, které nebyly z důvodů hospodářské krize a následné světové války opravovány od počátku 30. let, byly v havarijním stavu a mnoho domů nevyhovovalo hygienickým podmínkám. Činžovní domy a domky neměly často sociální zařízení, případně jen společné toalety. Větší opravy a investiční projekty se dělaly prakticky jen v rámci Akce Z, což byly neplacené brigádnické práce, prováděné vlastním obyvatelstvem. Oficiálně zkratka „Z“ znamenala „zvelebování“, ale lidé si tyto akce brzy překřtili na „zadarmo“. Jakkoliv byla účast na akcích dobrovolná, tak se samozřejmě zapojení obyvatel kontrolovalo. V rámci těchto akcí vznikalo například po roce 1954 na náhonu hornochodovského mlýna místní koupaliště. Ovšem právě díky nízké efektivitě práce se jeho výstavba protáhla na dlouhé čtyři roky.

I druhá polovina padesátých let byla alespoň oficiálně prodchnuta budovatelským étosem. Zvláště v oblasti průmyslu a zemědělství se stále znovu a znovu prolamovaly plány, probíhal „boj o zrno“ a stále živé bylo i téma budování „nového“ pohraničí. Reálná důvěra lidí v socialismus však ochabovala, především v důsledku špatné hospodářské situace, a z původně upřímně míněných hesel se stávala klišé a z budovatelských vět jen prázdné fráze, které si lidé zvykli říkat. V rámci řešení zoufalé bytové situace byly v letech 1957 – 1958 vystavěny v Karlovarské ulici nákladem Hnědouhelných dolů a briketáren Sokolov (HDBS) dva bytové domy podle tehdejší normy. Šlo ještě o klasické cihlové stavby, které ovšem předznamenaly nástup panelových typizovaných domů. 

Klíčovou změnu přináší rok 1958. Tehdy je rozhodnuto o výstavbě palivového kombinátu na Vřesové, začíná jednání o výstavbě nového závodu Buzuluku (dnešní Chodos Chodov) a na základě z toho vyplývající potřeby nových ubytovacích kapacit pro zaměstnance chystaných závodů se rozjíždí plány na výstavbu sídliště v Chodově. Podle plánů mělo vzniknout asi šest set padesát bytů a počet obyvatel Chodova se měl zdvojnásobit ze tří na šest tisíc. V následujících letech začíná vlastní panelová výstavba, pro kterou je prozatím vyhrazeno území mimo zastavěnou plochu původní chodovské zástavby. Zatím tedy není nutné demolovat původní domy, aby udělaly místo novým. První panelové domy byly dány do užívání v prosinci 1961 a šlo o Revoluční ulici. Chodov měl tehdy 3582 obyvatel. Následující rok je dokončeno dalších 656 bytů a v roce 1963 dalších 686 bytových jednotek. Celkově je během čtyř let v Chodově vybudováno 1467 bytů a počet obyvatel raketově roste na téměř osm tisíc. Přicházejí lidé z českého vnitrozemí, ze Slovenska a dochází k velké fluktuaci obyvatel. Stovky lidí odcházejí po několika měsících zase zpět, na jejich místa přicházejí jiní. Situace je srovnatelná s výměnou obyvatelstva po druhé světové válce. 

Do malého, prakticky vesnického, Chodova se stěhuje téměř šest tisíc nových obyvatel během pěti let. S tím souvisí nutnost vybodovat odpovídající infrastrukturu. Je postavena nová škola ve Školní ulici (2. ZDŠ), jejímž ředitelem je jmenován Jiří Troup. Nová škola pavilonového typu s dvaceti sedmi třídami, jídelnou a tělocvičnou byla slavnostně uvedena do provozu 2. 9. 1962. Na co si obyvatelé stěžovali, byl ovšem nedostatek prodejen. Plánovaný obchodní dům, který měl být dokončen společně se sídlištěm, se nepodařilo otevřít včas a ve městě byl zoufalý nedostatek prodejních kapacit, základních potravin a zboží. Městská kronika z té doby výslovně kritizuje i velmi špatnou kvalitu dodávaného pečiva, chleba, nebo ovoce a brambor. 

V roce 1965 přichází i další velké změny. Je oficiálně zrušena restaurace „U Zlatého jelena“, nejstarší chodovský hostinec, jehož dějiny lze vysledovat až do poloviny 17. století, a ve kterém se v roce 1779 zastavil i tehdejší český král a římský císař Josef II. Zdemolován bude až za několik let, aby uvolnil místo silnici do Karlových Varů, zatím je využíván jako provizorní školní jídelna. Ve stejném roce prochází demolicí původní zástavba v dnešní Poděbradově ulici. Kromě mnoha drobných domků je bohužel zničena i vila továrníka Karla Fenkla, jedna z nejvýstavnějších a nejkrásnějších chodovských staveb. Musí ustoupit stavbě čtyř věžových domů (dnešní čp 701 - 704), do kterých jsou mimo jiné přestěhováni obyvatelé zrušené a zasypané vesnice Stará Chodovská. Bylo také rozhodnuto o likvidaci obce Smolnice, ležící severně od Chodova. Proti tomu se zvedla velká vlna nevole nejen mezi jejími obyvateli, ale i mezi Chodováky. Vedení města se proti záměru postavilo a argumentovalo tím, že „Smolnice a její okolí je nejkrásnějším místem Chodovska“, ale na rozhodnutí to nic nezměnilo.

V následujícím roce (1966) je konečně otevřen obchodní dům „Družstevník“, na který čekali Chodováci několik let. Na svou dobu šlo o moderně pojatý obchod, ve kterém byly prodejny potravin, masa, ovoce a zeleniny, látek, oděvů, obuvi, elektrospotřebičů a papírnictví. Díky tomu se výrazně usnadnilo zásobování města, jakkoliv prakticky až do konce éry státního socialismu byly prodejní kapacity a dostupnost zboží o krok pozadu za potřebami města. 

V druhé polovině šedesátých let začíná docházet k uvolňování politických poměrů, což se projevuje na mnoha úrovních. Oslabuje cenzura, vznikají nové spolky a celkově se uvolňuje společenský život. Zároveň se například německým obyvatelům umožňuje vysídlení do západního Německa, což velká část z téměř tisíce chodovských Němců (ale také Němců ze Smolnice, nebo Staré Chodovské) využila. Tehdejší stranické orgány jen zklamaně konstatovali, že „ne všichni se očividně sžili se socialistickým zřízením a domnívají se, že se jim v NSR bude žít lépe a pohodlněji“.

Toto uvolnění se naplno projevilo v roce 1968, kdy došlo na celostátní úrovni ke změně politického směřování a přišlo období tzv. Pražského jara, kterému se budeme věnovat v dalším pokračování.