Chodovské století VI (1969 – 1989)

V posledním díle krátkého historického exkurzu do dějin 20. století se podíváme na minulost velmi blízkou, která je ohraničena roky 1968 a 1989. Jde o období, které je označováno jako normalizace, a které je specifické svým zvláštním bezčasím, kdy se politický život a vývoj společnosti prakticky zastavil. Hned na počátku této éry došlo k mohutným kádrovým prověrkám, které se nevyhnuly prakticky žádné sféře společnosti. Desetitisíce lidí byly vyloučeny z KSČ, desítky tisíc Čechoslováků přišly o místo, nebo byly přeřazeny na neodpovídající pozice. Téměř sto tisíc osob opustilo během let 1968-1970 Československo a zůstalo v zahraničí. Došlo k opětovnému zákazu spolkového života, byla obnovena cenzura, zpřísnil se politický dohled nad kulturou. To vše se odehrávalo v reakci na dění roku 1968, kdy politické uvolnění, vynucené většinovou společností a tolerované vládnoucí komunistickou stranou, vystřídaly okupační armády vojsk varšavské smlouvy.

Autobusové nádraží po svém dokončení v polovině 80. let

Chodov toto období zastihlo uprostřed překotného stavebního vývoje a populačního boomu. Na počátku roku 1969 žilo v Chodově něco přes osm tisíc obyvatel a každý rok proudily do města tisíce nových občanů. Tomu se v té době přizpůsobovalo ve městě prakticky vše. Nejdůležitější bylo budování odpovídající infrastruktury, která by pokryla potřeby rychle rostoucího města a jeho obyvatel. Proto je v září 1969 slavnostně otevřena jazyková základní škola ve Smetanově ulici (dnešní objekt ZŠ J. A. Komenského), která se svými patnácti učebnami, vlastní tělocvičnou a jídelnou na chvíli uspokojila poptávku po školských zařízeních. O tři roky později – v září 1972 – byla pak do provozu uvedena poslední chodovská škola v Husově ulici (tehdy 4. ZDŠ). Až do druhé poloviny 80. let se místní školy (a také jídelny a družiny) potýkaly s velkými kapacitními problémy, neboť celkem je navštěvovalo bez mála tři tisíce dětí. Tento trend se začal obracet až na samém konci 80. let. Pro srovnání - dnes navštěvuje každý rok chodovské školy jen něco kolem dvanácti set školou povinných dětí.

Centrum představovalo druhý největší obchodní areál v tehdejším Chodově

Zajímavým vývojem prošla na konci šedesátých let také chodovské porcelánka, která měla být jako přebytečný závod zrušena a v rámci asanace historické zástavby srovnána se zemí. Pracovnice – ve většině případů šlo totiž o malířky porcelánku – pak měly být přeloženy do porcelánky v Nové Roli. Tento plán se setkal s velkým odporem zaměstnanců i chodovského vedení, a proto bylo rozhodnuto, že chodovská továrna zůstane zachována a bude sloužit pro výrobu drahého dekoru a úzkoprofilového zboží. Díky tomu začala porcelánka brzy dodávat do více než třiceti států světa a svými zisky převyšovala i nepoměrně větší podniky v okolí. 

V roce 1970 je dáno do provozu moderní zdravotnické zařízení – chodovská poliklinika – kam byly přesunuty ordinace obvodních a zubních lékařů, kteří do té doby sídlili na několika adresách ve městě. Nedílnou součástí potřeb občanů pak byla poptávka po obchodech a zboží. Obchodní dům Družstevník, který byl uveden do provozu v roce 1967, doplnil na počátku 70. let obchodní dům Centrum v  Husově ulici. V jeho rámci si pravděpodobně budete pamatovat na prodejnu elektra, kovomat nebo knihy. V roce 1972 byla v rámci Centrumu otevřena dodnes fungující restaurace Sparta a o rok později sem byla z Bezručovy ulice přesunuta chodovská pošta, jež zde také sídlí dodnes. Ve stejném roce byla také bývalá budova lékárny adaptována pro potřeby knihovny. Městská knihovna v tomto domě se znakem Aeskulapa na střeše sídlí dodnes. 

Zvýšená pozornost začala být na počátku 70. let věnována také rostoucímu počtu osobních automobilů. Protože většina sídlišť byla projektována na počátku 60. let, kdy připadal jeden automobil na čtyřicet obyvatel, přestala brzy kapacita parkovacích ploch dostačovat. Na počátku 70. let už připadal průměrně jeden vůz na třicet osob a bylo proto rozhodnuto o vybudování garážových ploch na periferii obce (pro představu - dnes připadá dokonce na jeden automobil na dvě osoby). V první  polovině sedmdesátých let proto byly vybudovány celkem stovky garáží – například pod dnešním Smolnickým kopcem, nebo v Tovární ulici. 

Položení základního kamene chodovského KASSu v roce 1981

V polovině sedmdesátých let měl Chodov již patnáct tisíc obyvatel. Od roku 1960, tedy za necelých patnáct let, to znamená zvýšení o 500 %. A není divu. V tomto období byly v Chodově vybudovány více než čtyři tisíce nových bytů, došlo k masové demolici původní zástavby a na jejích místech vyrostly panelové domy. V osmdesátých letech pak přibyly další, mezi jinými například sídliště na místě šlechtického statku a zámku v Horním Chodově. Dnes je toto sídliště označováno jako „nová Husovka“. 

Osmdesátá léta se nesou ve znamení další, byť výrazně pozvolnější, výstavby. Z velkých investičních akcí je určitě nutné zmínit stavbu kulturního domu, který městu výrazně chyběl. Jeho základní kámen byl položen po delších přípravách v roce 1981, ale vlastní stavba se z důvodů pomalých dodávek protáhla na dlouhé tři roky. Definitivně bylo dnešní Kulturní a společenské středisko předáno do užívání až v listopadu 1984. Ve stejném roce také vzniklo chodovské autobusové nádraží.

Chodovský KASS krátce po svém dokončení v polovině 80. let

Konec osmdesátých let přinesl snahu o změny systému. Ze Sovětského svazu přišel pojem perestrojka – přestavba – v jejímž rámci se i československé vládní orgány snažily nastartovat stále pomaleji fungující ekonomiku. Na trhu často chybělo velké množství zboží. V roce 1988 byl například více než půl roku katastrofální nedostatek toaletního papíru a hygienických vložek. Socialistický systém východního bloku se začal hroutit na počátku roku 1989, v Československu se spouštěcím mechanismem stal zásah proti studentskému pochodu na Národní třídě dne 17. listopadu. V Chodově můžeme jako symbolickou tečku za jednou etapou vnímat plenární zasedání Městského národního výboru v Chodově ze dne 25. ledna 1990, kdy složil funkci předseda MNV a byla zvolena nová rada.