Chodovské století IV (1945 – 1953)

Květnem 1945 sice oficiálně skončila druhá světová válka, bouřlivé období změn však pro Chodov vlastně teprve začínalo. Do této doby byl Chodov prakticky čistě německým městem, v době první republiky (podle sčítání lidu v roce 1930) tvořili Češi jen 3% obyvatelstva. S koncem války a rozhodnutím o nuceném vysídlení obyvatel německé národnosti z Československa bylo nutno řešit otázku nového osídlení města. První Češi přišli do Chodova hned po konci války a šlo především o státní zaměstnance, kteří převzali kontrolu nad klíčovými úřady a institucemi – poštou, železnicí, školou a bezpečnostními složkami. 

Začaly také fungovat první kulturní vzdělávací instituce – byla založena česká knihovna, od září začala česká výuka ve školách a provoz zahájilo české kino. Od samého počátku hrála ve městě významnou úlohu mezi nově příchozími komunistická strana, která dokázala využít poválečného chaosu a nových podmínek v pohraničí k získání masivní lidové podpory. To se naplno projevilo v květnu 1946, kdy v prvních volbách získala KSČ v Chodově 61% hlasů a stala se dominantní silou Místního národního výboru (MNV), ve kterém získala 20 mandátů z 36 možných. 

Jedním z velkých úkolů, který před novou samosprávou stál, bylo vysídlení německých a příchod nových obyvatel. Odsun německého obyvatelstva pobíhal od března do října roku 1946. Počet obyvatel Chodova klesl z předválečných 5961 na 2603 obyvatel, ze kterých tvořili i po vysídlení 25% Němci (celkem 633 osob). Šlo především o tzv. specialisty, kteří byli nepostradatelní pro československý průmysl a hospodářství a jako takoví do odsunu nebyli zařazeni, byť mnozí z nich třeba i chtěli odejít se svými příbuznými. V rámci Chodova to byli horníci, pracovníci porcelánek a strojních závodů. Většina těchto specialistů pak odešla do Německa v době uvolnění poměrů v 60. letech. 

Do Chodova přicházeli také noví obyvatelé – dosídlenci. Šlo nejen o Čechy z vnitrozemí, byli mezi nimi samozřejmě Slováci, ale také mnoho reemigrantů – tedy Čechů, kteří do té doby žili mimo území Československa. Přicházeli tak z velmi odlišných společenských a hospodářských podmínek. Ať už šlo o volyňské a porýnské Čechy, nebo velkou skupinu slezských Čechů z oblastí dnešního Polska. Ti všichni hledali v Chodově nový domov, přicházeli za lepšími pracovními a životními podmínkami. Úkolem samosprávy bylo přidělovat jim domy a byty uvolněné vysídlenými Němci. Stejným způsobem se přidělovaly i uvolněné živnosti a menší podniky. Velké podniky – v Chodově především obě velké porcelánky, Gaschovy strojírny a uhelné doly – byly na základě dekretů prezidenta republiky znárodněny.

V rámci oslav výročí Velké říjnové socialistické revoluce byla v Chodově vztyčena a 9. listopadu 1947 slavnostně odhalena busta Vladimíra Iljiče Lenina v nadživotní velikosti. Stala se prvním Leninovým pomníkem v západních Čechách a vyrobili ji v chodovských Gaschových strojírnách. Postavena byla na místě původního pomníku obětem válek z roku 1898 v městském parku. Původní pomník byl kvůli svému německému původu a nápisům stržen a zakopán do země poblíž evangelického kostela, kde byl nalezen až v druhé polovině 90. let 20. století. Busta V.I.Lenina se počátkem 70. let přestěhovala k dnešní budově Infocentra, kde zůstala až do roku 1989.

V roce 1948 dochází k převzetí moci ve státě komunistickou stranou. Události, které byly později oslavovány jako Vítězný únor, se samozřejmě dotkly i Chodova. Byl zde ustaven akční výbor Národní fronty, což byly zvláštní revoluční orgány bez opory v platném právu. Akční výbor provedl hned počátkem března 1948 čistku v MNV a odvolal všechny jeho nekomunistické členy, které nahradil svými lidmi. Prakticky totožným způsobem proběhla situace ve všech ostatních veřejných institucích a orgánech státní správy, nekomunistické organizace byly postaveny pod kontrolu KSČ a případně postupně zrušeny. 

Od konce čtyřicátých let byly podnikány v Chodově snahy o založení Jednotného zemědělského družstva (JZD). I přes velmi silný tlak vyvíjený na místní zemědělce v Chodově zemědělské družstvo nikdy založeno nebylo pro až ostentativní nezájem a absolutní nechuť místních hospodářů, kteří pocházeli nejčastěji z řad slezských reemigrantů. Došlo to tak daleko, že v roce 1953 donutil Krajský národní výbor chodovské politické představitele k hlasování o tom, zda Karel Štěřík, nejvýraznější zástupce chodovských statkářů, je, anebo není kulakem. Pokud by jej tak chodovská Rada MNV označila, dost pravděpodobně by to pro něj mělo následky v podobě perzekuce a možného věznění. Stal se však opak a rada se usnesla jednomyslně, že pan Štěřík kulakem není. Vzápětí byla prakticky celá Rada MNV v čele s předsedou Václavem Trešlem odvolána, zásadní čistky se dotkly i většiny úředníků a zaměstnanců chodovské samosprávy. 

Ve stejném roce proběhla také měnová reforma, která znehodnotila stávající měnu a většina obyvatel kvůli ní přišla o drtivou většinu svých našetřených peněz. Jakkoliv se vedení státu snažilo reformu prezentovat jako úspěšnou, a v podobném duchu čteme zápisy i v městské kronice, většina obyvatel reformu přijala velmi negativně a i v Chodově se to neobešlo bez protestů a stávek. Šlo o první významný projev odporu proti systému státního socialismu v Československu a do jisté míry to podkopalo důvěru veřejnosti ve „světlé zítřky“.

Jakýmsi symbolickým předělem je rok 1953 i z toho důvodu, že s odstupem dvou týdnů zemřely dvě významné osobnosti. Počátkem března Josef Stalin a krátce na to československý prezident Klement Gottwald. Smrt obou provázel státní smutek a v Chodově se konaly velké veřejné tryzny na náměstí, kterých se povinně účastnili všichni obyvatelé města.