23. 4. 2018

Chodovské století IV (1945 – 1953)

Květnem 1945 sice oficiálně skončila druhá světová válka, bouřlivé období změn však pro Chodov vlastně teprve začínalo. Do této doby byl Chodov prakticky čistě německým městem, v době první republiky (podle sčítání lidu v roce 1930) tvořili Češi jen 3% obyvatelstva. S koncem války a rozhodnutím o nuceném vysídlení obyvatel německé národnosti z Československa bylo nutno řešit otázku nového osídlení města. První Češi přišli do Chodova hned po konci války a šlo především o státní zaměstnance, kteří převzali kontrolu nad klíčovými úřady a institucemi – poštou, železnicí, školou a bezpečnostními složkami. 

Začaly také fungovat první kulturní vzdělávací instituce – byla založena česká knihovna, od září začala česká výuka ve školách a provoz zahájilo české kino. Od samého počátku hrála ve městě významnou úlohu mezi nově příchozími komunistická strana, která dokázala využít poválečného chaosu a nových podmínek v pohraničí k získání masivní lidové podpory. To se naplno projevilo v květnu 1946, kdy v prvních volbách získala KSČ v Chodově 61% hlasů a stala se dominantní silou Místního národního výboru (MNV), ve kterém získala 20 mandátů z 36 možných. 
Jedním z velkých úkolů, který před novou samosprávou stál, bylo vysídlení německých a příchod nových obyvatel. Odsun německého obyvatelstva pobíhal od března do října roku 1946. Počet obyvatel Chodova klesl z předválečných 5961 na 2603 obyvatel, ze kterých tvořili i po vysídlení 25% Němci (celkem 633 osob). Šlo především o tzv. specialisty, kteří byli nepostradatelní pro československý průmysl a hospodářství a jako takoví do odsunu nebyli zařazeni, byť mnozí z nich třeba i chtěli odejít se svými příbuznými. V rámci Chodova to byli horníci, pracovníci porcelánek a strojních závodů. Většina těchto specialistů pak odešla do Německa v době uvolnění poměrů v 60. letech. 
Do Chodova přicházeli také noví obyvatelé – dosídlenci. Šlo nejen o Čechy z vnitrozemí, byli mezi nimi samozřejmě Slováci, ale také mnoho reemigrantů – tedy Čechů, kteří do té doby žili mimo území Československa. Přicházeli tak z velmi odlišných společenských a hospodářských podmínek. Ať už šlo o volyňské a porýnské Čechy, nebo velkou skupinu slezských Čechů z oblastí dnešního Polska. Ti všichni hledali v Chodově nový domov, přicházeli za lepšími pracovními a životními podmínkami. Úkolem samosprávy bylo přidělovat jim domy a byty uvolněné vysídlenými Němci. Stejným způsobem se přidělovaly i uvolněné živnosti a menší podniky. Velké podniky – v Chodově především obě velké porcelánky, Gaschovy strojírny a uhelné doly – byly na základě dekretů prezidenta republiky znárodněny.
V rámci oslav výročí Velké říjnové socialistické revoluce byla v Chodově vztyčena a 9. listopadu 1947 slavnostně odhalena busta Vladimíra Iljiče Lenina v nadživotní velikosti. Stala se prvním Leninovým pomníkem v západních Čechách a vyrobili ji v chodovských Gaschových strojírnách. Postavena byla na místě původního pomníku obětem válek z roku 1898 v městském parku. Původní pomník byl kvůli svému německému původu a nápisům stržen a zakopán do země poblíž evangelického kostela, kde byl nalezen až v druhé polovině 90. let 20. století. Busta V.I.Lenina se počátkem 70. let přestěhovala k dnešní budově Infocentra, kde zůstala až do roku 1989.
V roce 1948 dochází k převzetí moci ve státě komunistickou stranou. Události, které byly později oslavovány jako Vítězný únor, se samozřejmě dotkly i Chodova. Byl zde ustaven akční výbor Národní fronty, což byly zvláštní revoluční orgány bez opory v platném právu. Akční výbor provedl hned počátkem března 1948 čistku v MNV a odvolal všechny jeho nekomunistické členy, které nahradil svými lidmi. Prakticky totožným způsobem proběhla situace ve všech ostatních veřejných institucích a orgánech státní správy, nekomunistické organizace byly postaveny pod kontrolu KSČ a případně postupně zrušeny. 
Od konce čtyřicátých let byly podnikány v Chodově snahy o založení Jednotného zemědělského družstva (JZD). I přes velmi silný tlak vyvíjený na místní zemědělce v Chodově zemědělské družstvo nikdy založeno nebylo pro až ostentativní nezájem a absolutní nechuť místních hospodářů, kteří pocházeli nejčastěji z řad slezských reemigrantů. Došlo to tak daleko, že v roce 1953 donutil Krajský národní výbor chodovské politické představitele k hlasování o tom, zda Karel Štěřík, nejvýraznější zástupce chodovských statkářů, je, anebo není kulakem. Pokud by jej tak chodovská Rada MNV označila, dost pravděpodobně by to pro něj mělo následky v podobě perzekuce a možného věznění. Stal se však opak a rada se usnesla jednomyslně, že pan Štěřík kulakem není. Vzápětí byla prakticky celá Rada MNV v čele s předsedou Václavem Trešlem odvolána, zásadní čistky se dotkly i většiny úředníků a zaměstnanců chodovské samosprávy. 
Ve stejném roce proběhla také měnová reforma, která znehodnotila stávající měnu a většina obyvatel kvůli ní přišla o drtivou většinu svých našetřených peněz. Jakkoliv se vedení státu snažilo reformu prezentovat jako úspěšnou, a v podobném duchu čteme zápisy i v městské kronice, většina obyvatel reformu přijala velmi negativně a i v Chodově se to neobešlo bez protestů a stávek. Šlo o první významný projev odporu proti systému státního socialismu v Československu a do jisté míry to podkopalo důvěru veřejnosti ve „světlé zítřky“.
Jakýmsi symbolickým předělem je rok 1953 i z toho důvodu, že s odstupem dvou týdnů zemřely dvě významné osobnosti. Počátkem března Josef Stalin a krátce na to československý prezident Klement Gottwald. Smrt obou provázel státní smutek a v Chodově se konaly velké veřejné tryzny na náměstí, kterých se povinně účastnili všichni obyvatelé města. 

3 komentáře:

  1. Pan městský historik, který to po pěti letech nedotáhl ani na bakaláře....že se nestydíš nazývat se historikem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pěkný den, ne, opravdu se nestydím. Historika z Vás vysoká škola neudělá. Historika z vás může reálně udělat až práce, kterou odvedete. A musím říct, že já jsem na práci, kterou jsem za posledních bez mála pět let odvedl pro město a jeho obyvatele, opravdu pyšný. Od kamenů zmizelých, před životopisy velkých rodáků, obnovu křížové cesty, hrobek na hřbitově, pamětního místa zaniklé obce Smolnice, kontaktů s německými vysídlenci, průzkumu krypty až k obnově chodovských zvonů jsou to všechno projekty, na které jsem hrdý. Stejně jako na mnoho publikací, letáků, brožur, včetně poslední knihy Chodovské proměny, rozebrané během jediného týdne. Dokonce se nestydím ani ze přednášky, které pro Chodováky dělám. Takže ne, nestydím se. Opravdu ne.
      Moje pracovní pozice je tabulkově středoškolská, takže jste se o ni samozřejmě mohl ucházet i Vy. Vaše zloba vůči mé osobě mne samozřejmě mrzí a pokud budete chtít, nesmírně rád se s Vámi sejdu osobně, abyste mi to mohl říct všechno - nerad odpovídám anonymním profilům.
      Požehnané, šťastné a veselé svátky!

      Vymazat
  2. Kvalifikací na pozici historika je v městě Chodov absolvování střední školy. To bych se mohal ucházet i já. Taky jsem se hlásila na historii a dokonce byla ve vnitrofakultním řízení přijata - byli tam tedy tehdy Drška a pravděpodobný plagiátor Kovář.

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za Váš komentář!