14. 6. 2016

Cizí a přeci jen naše – o vztahu k dějinám

Dvacátý červen byl Organizací spojených národů v roce 2000 vyhlášen Mezinárodním dnem uprchlíků. A od roku 2014 se německá spolková vláda rozhodla tento den připomínat v kalendářích jako den památky na všechny nuceně vyhnané a vysídlené. Připomínají se tak nejen lidé, které z jejich domovů vyhnala druhá světová válka, ale i obyvatelé německé národnosti, kteří museli nuceně opustit své domovy po jejím skončení. Je to téma, které v české kotlině vzbuzuje silné emoce i přesto, že od vysídlení našich bývalých německých sousedů letos uplyne dlouhých sedm desítek let. Velmi pravidelně se téma „odsunu“ vynořuje i v rámci celospolečenské diskuze, jako například během poslední prezidentské volby.

Nechci zde řešit otázku oprávněnosti a ospravedlnitelnosti prostředků vysídlení. To není otázka pro toto místo a její zodpovězení je rozhodně nad mé schopnosti. Co bychom však řešit měli, zvláště u nás v pohraničí, je náš vztah k dějinám. Vztah k dějinám, které vlastně nejsou naše. Velmi trefný je v tomto směru název jedné z prvních historických knih, které k minulosti našeho města vyšly. Tato publikace, vydaná Městským výborem KSČ v roce 1975, nese název „Třicetiletý Chodov“ a vzbuzuje tak dojem, že Chodov se vlastně zrodil teprve květnem 1945, kdy do města přišli první pováleční čeští dosídlenci. Osm set let dějin města, osm století lidských příběhů a osudů, bylo odsunuto společně s původními obyvateli. Symbolické poválečné zúčtování s „německou“ minulostí celého pohraničí nebylo překvapující. Prožitek druhé světové války ovlivňoval myšlení obyvatelstva v celé Evropě dlouhá desetiletí. Mnohem jednodušší pak byla i demolice staré městské zástavby v 60. a 70. letech 20. století, neboť tím mizely budovy, které vlastně stejně nebyly součástí nového historického příběhu. 

Závažnější než ztráta historických kořenů je ovšem ztráta místních vazeb a místní paměti. V krajině, která je trvale osídlena stejnými obyvateli již stovky let, je běžné, že lidé znají názvy kopců v okolí - každý kámen, každá cesta má své jméno a své příběhy, které se předávají z generace na generaci. V Čechách byl tento vztah ke krajině narušen v průběhu 20. století hned několikrát – ať už se jednalo o zásahy násilné, jako byla například kolektivizace v 50. letech, nebo šlo o přirozené procesy, které probíhají v celé Evropě (stěhování lidí z venkova do velkých měst, industrializace atp.).  Nejvýrazněji se však v tomto směru na našem regionu podepsalo právě poválečné vysídlení. Zatímco dějiny můžeme oprášit, můžeme se pokusit utvořit znovu obraz historie města a dále na něj navazovat, existuje mnoho věcí, které „byly vyhnány“ společně s původními obyvateli. Místní a pomístní jména, pověsti, lidové zvyky a tradice – to vše zmizelo z velké části nenávratně a bude trvat mnoho generací, než se v jiné podobě obnoví a současní Chodováci je přijmou za své. 

I když by to tak asi většina obyvatel nepojmenovala a je otázkou, na kolik si to uvědomujeme, chybí nám vědomí vlastních kořenů. Vede to k tomu, že řada „tradic“ je uměle vytvářena a zakládána a střídavě s větším, či menším úspěchem nachází místo v životě dnešních obyvatel našeho regionu. Je to způsob, jakým hledáme své místo v krajině. 

V Německu se otázka vysídlení Němců brzy stane jen zajímavým tématem pro akademiky. Až za několik let zemřou lidé, kteří svůj starý domov v Čechách pamatují, nebude nikdo, kdo by považoval „odsun“ za důležité téma. Potomci bývalých českých Němců považují za svou vlast Německo a do Čech se jezdí dívat jen ze zvědavosti na rodiště svých dědečků a babiček. Na druhou stranu – nás v Čechách bude vysídlení pronásledovat ještě mnoho desítek (ne-li více) let. Vysídlení zanechalo v českém pohraničí hlubokou kulturní a společenskou ránu, která je patrná i po sedmdesáti letech. Stačí se projet kdysi vysoce kulturní krajinou Krušných hor, která byla zasažena nejmarkantněji. Pohraničí je dodnes velmi odlišné od zbytku naší republiky a na všech socio-ekonomických mapách tyto rozdíly vystupují opravdu markantně.

V posledních letech se (nejen v Chodově) pováleční obyvatelé pohraničí, často již ve třetí generaci, rozhodli přijmout německé dějiny za své. Společně s krajinou adoptovali a vzali na milost i její minulost. Historie se pomalu přestává rozlišovat na „tu německou“ a „tu naši“, ale stává se jedním velkým příběhem, v jehož průběhu se sice mění obsazení, ale místo děje zůstává stejné. Jako pěkný symbol celé této proměny může posloužit kříž na Bílé vodě. Jeho kamenný sokl zasazený v zemi pochází z počátku 19. století a železný kříž na jeho vrcholu byl obnoven v loňském roce. Podstavec bez železného kříže bude jen kusem kamene a kříž nebude nikdy stát bez pevné opory kamenného soklu. Stejně tak nemůže naše přítomnost existovat bez opory v minulosti.

Proto bych nám všem dnes, kdy si připomínáme sedmdesát let od vysídlení našich bývalých sousedů, přál, abychom se naučili žít s naší vlastní minulostí. Protože ať se nám to líbí nebo ne – minulost nás vždycky dožene.

Pamětní místo na městském hřbitově od loňského roku připomíná zemřelé české i německé obyvatele Chodova.
Součástí postupného obnovování a vytváření míst paměti jsou i tzv. kameny zmizelých na Staroměstské ulici.
Obnovený smolnický kříž na Bílé vodě - symbol česko-německého historického setkávání a smíření.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkujeme za Váš komentář!