31. 3. 2016

Kurt Stern - Wintonovo dítě

V Chodově se v roce 1929 narodil pan Kurt Stern, který se v těchto dnech oslaví 87. narozeniny. 
Jeho dědečkem byl chodovský velkoobchodník Eduard Kronberger a jeho rodina téměř celá zahynula během druhé světové války v koncentračních a vyhlazovacích táborech.
Kurt Stern a jeho sestřenice Ruth Kronbergerová přežili díky tomu, že je jejich rodiče poslali do Anglie za pomoci mladého britského úředníka Nicholase Wintona. Pan Stern o svém rodném městě hovořil v dokumentárním filmu "Síla lidskosti" a také v rozhovoru, který s ním byl pořízen vědeckými pracovníky michiganské univerzity v rámci mapování osob, které přežily holocaust. Část tohoto rozhovoru, která se přímo dotýká jeho dětství v Chodově, jsem přeložil a přináším vám ho.

Dobře, takže začneme. Řekněte mi prosím, kde jste se narodil a jak se jmenujete.
Narodil jsem se v sudetské části Československa ve vesnici jménem Chodov, která je velmi blízko Karlovým Varům. A mé jméno je Kurt Stern.

Jméno té vesnice je Chodorf?
Prosím?

Jméno té vesnice bylo ... ?
Chodov, Chodov.

Chodov. Máte nějaké vzpomínky na život v Chodově, když jste byl dítě?
Ano, několik. Vzpomínám si, že jsme byli velmi dobře postavená rodina. Můj dědeček měl velkoobchod s potravinami a byl velmi známou osobností v okolí. Měli jsme se dobře. Můj osobní příběh byl ten, že můj otec zemřel na otravu krve v roce 1935 a maminka se se mnou proto vrátila do svého rodného domu. Byl to, pokud si dobře vzpomínám, tří nebo čtyř podlažní dům. Ale před tím než mi bylo asi šest, nemám téměř žádné vzpomínky. Vím, že můj otec byl obchodník a žili jsme v Mnichově v době, kdy se Hitler dostal k moci. Po smrti mého otce se má maminka tedy vrátila do domu svého otce v Chodově, všichni ostatní prarodiče zemřeli již před tím. 

Měl jste nějaké sourozence?
Ne, byl jsem jedináček. Jak už jsem řekl, pamatuji si, že jsme se měli dobře. Pamatuji si, že jsme jezdili každou neděli, nebo téměř každou neděli, do Karlových Varů na promenádu a na zábavy - můj tatínek, dokud žil, byl vynikající tanečník. Skoro pokaždé jsme navštívili Grandhotel Pupp, který stále existuje, byl jsem se na něj podívat. Ale už bych se tam asi znovu nevypravil, bylo to velmi zvláštní, připadal jsem si tam jako cizinec. Co se týče dětství, pamatuji si, že jsme měli psa a také se mi celkem jasně vybavuje jedna příhoda. Jak už jsem řekl, bydleli jsme ve vesnici a tou protékala říčka nedaleko našeho domu. Šel jsem na pole a chytal jsem tam malé myšky, které jsem dával do krabice. Chtěl jsem je odnést domů, ale moje maminka mi to zakázala, tak jsem si tu krabici schoval vedle veřejných záchodků, které stály u řeky. Ráno pak byly všechny myšky pryč. To je moje nejvýraznější vzpomínka z dětství.
Kurt Stern se svým dědečkem Eduardem Kronbergerm a matkou Ernou

Chodil jste tam do školy?
Ano, doma jsme tehdy mluvili německy a ve škole se mluvilo česky. Chodil jsem do školy jen pár let a moje znalosti češtiny se už úplně vypařily, ale stále mluvím německy.

Vaši rodiče se narodili v Německu?
No, můj otec se podle rodného listu narodil v Mnichově. Nemám sice rodný list své maminky, ale myslím si, že se narodila v rodinném domě v Chodově v době, kdy to ještě byla část habsburské říše. Narodila se v roce 1903.

Takže jste žili obklopeni jen samými Němci.
Ano. Tehdy se dělaly takové seznamy, kdo chce být Čech a kdo Němec. Nevím, co napsali moji rodiče, nebo moje maminka. Vím ale, že jsem měl strýce, který si vzal nežidovku a napsal si německou národnost – to mu později zachránilo život.

Pamatujete si něco o mnichovské konferenci?
Ne.

Doma se o tom nemluvilo?
Ne.

Ani když Němci obsadili Sudety?
Myslím, že jsem většinu těchto vzpomínek zablokoval – vytěsnil. Nemluvil jsem o tom až do doby, kdy se v Londýně poprvé konalo setkání dětí z Wintonových transportů. A ani poté jsem o tom nemluvil s mými dětmi.

Pamatujete si, když přišli Němci?
Ano, utekli jsme ze Sudet před tím – pokud si vzpomínám – než Němci přišli. Má matka měla jednu sestru a dva bratry. Ten starší bratr, Walter Kronberger, byl v té době hlavou rodiny po mém dědečkovi. Řídil obchody, pokud si pamatuji. Vzal tehdy svou ženu, své dvě děti, mě a mou maminku do města zvaného Beroun poblíž Prahy někdy po září ’38. Pamatuji si, když Němci obsadili Československo v březnu ’39. Pamatuji si, že mi maminka říkala, abych nemluvil německy na ulicích. A, jak víte, pak jsem stal jedním z Wintonových dětí.

Zastavme se teď na okamžik. Žil jste tedy před tím v jednom domě s rodinou svého strýce?
Ne, v Chodově jsme měli, jak jsem říkal, čtyř patrový dům a strýc Walter bydlel nedaleko nás v Nejdku se svou rodinou. Moje teta byla vdaná za goye (nežida) a žila s ním, mou maminkou a mým dědečkem v Chodově. Každý rodina měla v tomto domě svůj vlastní byt a v přízemí byl velký obchod.

Kolik osob z vaší nejbližší rodiny přežilo válku?
Bratr mého otce Siegfried uprchl na jaře 1938 z Rakouska do Švýcarska a dále do Anglie. Přežil. Pak moje sestřenice – dcera Waltra a Idy kronbergerových. Společně se mnou jí poslali do Anglie s pomocí Nicholase Wintona, což jsem tehdy nevěděl. Její bratr – jmenoval se Adolf a po válce se přejmenoval na Avram – odešel za pomoci organizace Alija mládeže do Izraele. Pak přežila ještě má tetička Frieda, protože se provdala za Němce, jeho jméno jsem ale zapomněl. Měli spolu dvě děti – i ti přežili. Všichni ostatní členové rodiny – pokud vím a pokud si pamatuji – válku nepřežili.

Byli jste silně věřící rodina?
Ne. V té vesnici nebyla žádná synagoga. Pamatuji si, že na velké svátky jsme se scházeli v nějakém bytě, nebo sále. Jediný další Žid, kterého si pamatuji z Chodova, byl doktor, s jehož dcerkou asi v mém věku jsem chodíval do místního kina.

Pamatujete si nějaké protižidovské nálady ve vaší vesnici?
Ne, osobně ne.

Jak se podařilo Vaší matce kontaktovat Wintonovu kancelář?
To opravdu netuším. Jsem si ale téměř jistý, že to udělal můj strýc – nejstarší z bratrů Waltr – protože on byl tehdy hlavou rodiny. Dodneška si ale myslím, že kdyby tehdy moje maminka požádala o pracovní vízum, mohla také přežít.

Erna Stern
Víte, co se s vaší maminkou později stalo?
Nevím toho mnoho. Vím, že zůstala společně s rodinou a odstěhovali se z Berouna do Prahy. Později byli všichni odvezeni transportem do Terezína. Má maminka – nevím přesně proč, ale tak jsem to našel – byla převezena v srpnu 1942 z Terezína do Rigy a vím, že toto ghetto v Rize bylo celé vyhlazeno. Předpokládám, že mohla být v nějakém pracovním táboře. Můj strýc a má teta byli převezni do Osvětimi a do Dachau, pokud vím. Mám k tomu některé záznamy, které jsem získal z Terezína a díky památníku Yad Vashem.

Pamatujete si na něco, co vám Vaše maminka řekla, než jste odjel?
Ne, nepamatuji si nic. Ale mám dopis. Měl jsem velké štěstí – dostal jsem se v Anglii do nežidovské rodiny farmářů na východě země. Němohli mít děti a měli jednu adoptovanou dceru již před tím, než si vzali mne a mou sestřenici. Mám dopis, který poslala maminka těmto lidem a také Ruth, sestřenice – mimochodem, ta stále žije v USA – má podobný dopis od svých rodičů.

A co stojí v tomto dopise?
V tom dopise do Anglie?

Ano.
Děkuje těm lidem za to, že si nás vzali k sobě a doufá v něm, že se budeme chovat dobře. A to je všechno.

Takže...
Ten dopis je anglicky. Nevím, kdo z rodiny uměl anglicky, ale je to její písmo. Očividně musela znát někoho, kdo jí pomohl napsat ten dopis.

Takže si nepamatujete rozloučení...
Ne.

...na nádraží
Ne.

Celý rozhovor v angličtině si můžete stáhnout a přečíst pod tímto odkazem.


1 komentář:

  1. Je neuvěřitelné, co všechno pro naše město z pohledu historie děláte, úžasné! Jen tak dál.

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za Váš komentář!