7. 2. 2016

Pověsti z úsvitu chodovských dějin

"Čertův trůn nad Chodovem" v roce 1933
Z počátků dějin Chodova se nám nezachovaly prakticky žádné informace. Záznamy a kroniky byly za staletí zničeny, nebo nenávratně ztraceny. K těmto časům se váží jen dvě pověsti, které se až do druhé světové války předávaly v ústní lidové slovesnosti. Pověst je zvláštní útvar. Ačkoliv nám může přijít fantastická, nereálná a nepravděpodobná, skrývá v sobě často skutečnost, i když třeba zcela převrácenou, zkomolenou a takřka neviditelnou. Je také odrazem kraje, kde vznikla, a lidí, kteří v něm žili. V našem případě bohužel zmizela drtivá většina těchto ústně předávaných útvarů společně s nuceným vysídlením původních německých obyvatel kraje po druhé světové válce.

 Jen čtyři místní pověsti se nám zachovaly díky chodovskému učiteli Antonu Ebertovi, který v letech 1923 – 1926 sepsal kroniku města Chodova a tyto pověsti zaznamenal. Jednu z pověstí jsem vám již pedstavil v říjnovém čísle Zpravodaje města Chodova a dnes přináším další dvě, které se týkají samých počátků chodovských dějin. První z nich pojednává o záchraně Chodova poustevníkem Vavřincem.
"Tam, kde dnes stojí zámek a panský dvůr v Horním Chodově, byla kdysi v dávných časech tvrz, ve které bydleli strážci zemské hranice. Tito strážci hranic, zde byli usazeni sedleckým knížetem, k ochraně cestujících a kupců na jejich cestách po zemské stezce a také k ochraně místních obyvatel před lupiči a lapky. Okolo roku 900 přišli z Německa do našeho kraje věrozvěsti a začali kázat místnímu obyvatelstvu o křesťanství. Jeden takový kněz, Vavřinec, si postavil srub na Leitenbergu, kde začínal pohraniční hvozd (na vrcholu dnešního Smolnického kopce - pozn. překl), stal se poustevníkem a začal učit místní lid z blízkého i dalekého okolí. Vedle své poustevny si časem postavil malou zvonici, aby mohl ráno a večer zvonit klekání a oznamovat poledne. Jednoho dne, bylo právě po večerním klekání, seděl poustevník před svým domkem a uspokojením se díval na klidnou vesnici dole pod kopcem. V tom si však všiml, že z pohraničního hvozdu se vynořil dav po zuby ozbrojených mužů. Vavřinec hned poznal, že jsou to lupiči, kteří mají spadeno na pomalu usínající Chodov. Rozhodl se rychle – začal zvonit na poplach. Strážný v hrádku, znepokojený zvoněním v nezvyklou denní dobu, povolal do zbraně všechny ostatní strážce hradu, a když tedy lapkové o pár minut později dorazili k tvrzi, byli krvavě odraženi a s těžkými ztrátami uprchli do lesů. A tak se stal „zvoneček na kopci“ zachráncem celé vesnice a strážci hranice se, společně s obyvateli, jako výraz díků, nechali od kněze Vavřince pokřtít. "
Čertovy kameny v roce 1927 a v roce 2014
Podobné pověsti jsou celkem časté a nejspíše vznikaly jako legitimizační legendy podporované církví. Na podobném příběhu, kdy mnich (poustevník, kněz, nebo dobrý křesťan) působí jako zachránce vesnické komunity, se velmi dobře dal stavět nárok na duchovní správu oblasti. Je pak otázkou, zda je to pověst původem středověká, nebo (a to bych osobně předpokládal spíše) až barokní. 

Mnohem více obecná a místně variabilní je pověst o čertových kamenech. Jedná se o častý motiv lidových pověstí - čerti, ďáblové, strašidla a démoni byli častými postavami lidové představivosti. Pro středověkého a raně novověkého člověka představovaly tyto bytosti všechno to, co jej celý život ohrožovalo a zároveň to dávalo jasnou podobu všemu neznámému, čeho se bál - lesa, neznámých a nebezpečných míst. Prvek křesťanské víry pak hrál v těchto pověstech roli ochranitelské síly.
Pokud jste se někdy byli projít "na skalce" či snad "za potůčkem", mohli jste dojít až do březového hájku kousek od budovy vodárny. Tam (pod pískovým nánosem) sem a tam vyčnívají ze země velké žulové kameny - často různě zaoblené a dnes utopené uprostřed porostu. Ale nebylo tomu tak vždycky - do 60. let byl vrch prakticky holý a byl z něj krásný výhled na město v údolí. Možná právě kvůli tomu krásnému výhledu se mezi místními tradovalo, že tam na kamenech sedával sám ďábel.
"Na výšině západně od Chodova […] leží velký žulový masiv s několika kruhovými prohloubeninami. Zde měl za pohanských dob často sedávat samotný Ďábel a ze svého vyvýšeného trůnu odsud řídil své panství. Statkářům zaklínal dobytek, sesílal hromy a krupobití, posílal poutníky na špatné cesty a ovládal tajemnou silou lidi i zvířata ve své blízkosti. Jednou seděl opět Ďábel na svém trůně, odkud obhlížel široký kraj. Najednou však zaslechl z lesa zvuky, které se přibližovaly. Čert už přemýšlel, co by mohl tomu blížícímu se pocestnému škaredého provést, když tu náhle vyšel z lesa kněz, který držel v rukou kříž. V ten okamžik Ďábel strašlivě zaklel, seskočil ze svého trůnu a v oblaku kouře zmizel v zemi. Od těch časů se zde již Ďábel nikdy neobjevil a lidem a zvěři již neškodil. Jen ten kámen je od té doby lidem ze širokého okolí zván Ďáblovým trůnem."
Obě místa, spojená s pověstmi, v Chodově dodnes najdeme a mnozí z vás kolem nich často chodí, aniž by to věděli. Až se tedy někdy příště půjdete projít na Bílou vodu, vzpomeňte si u staré smolnické aleje na poustevníka Vavřince, nebo u vodárny zkuste usednout na kameny, kde sedával sám vládce pekel. Obě pověsti si zaslouží, aby se o nich vědělo.

Čertovy kameny v roce 1927

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkujeme za Váš komentář!