1. 8. 2014

Z historie Vavřinecké pouti

Pouť. Slovo, které má dnes pro většinu lidí zcela jiný význam než v minulosti. Co znamenala pro člověka barokní doby a jaké měla místo v jeho světě? Kde se poutě vůbec vzaly a co znamenala pro Chodov ta naše svatovavřinecká? Pojďme se podívat o několik století dříve - do doby, kdy pouť neznamenala jen střelnice a cukrovou vatu...



Poutě jsou (stejně jako posvícení) svátky s čistě církevním původem a tradicí. Původně znamenaly cestu k nějakému svatému, nebo posvátnému místu. Buď šlo o cestu jednotlivce (například známá pouť do Santiaga de Compostela), nebo o poutě skupinové. Často poutníci vyráželi prosit za odpuštění svých hříchů, nebo za své blízké. V barokní době po třicetileté válce dostaly poutě zcela nový význam. Staly se více organizovanými a dostalo se jim stálého místa v kalendáři běžného člověka. Poutě v barokní době se pořádaly buď do míst spojených se zázraky (zázračný obraz, pramen, místo úmrtí mučedníka...), ale častější byly takzvané výroční poutě - ty se slavily v den vysvěcení farního kostela (od slova vysvětit pak vzniklo posvícení), či na svátek světce, kterému byl kostel zasvěcen. V Chodově byla touto výroční poutí naše vavřinecká. 

Oltářní obraz svatého Vavřince v chodovském kostele
Jak taková pouť probíhala? Poutníci z okolních farností, měst a vesnic se shromáždili brzy ráno u kostela ve své obci, kde proběhl úvodní náboženský rituál. Byla sloužena mše svatá, zpívaly se náboženské litanie a na závěr kněz poutníkům požehnal. Poté se zástup seřadil, v čele byl nesen kříž, svaté obrazy a prapory, následovali v zástupu poutníci. Během celé cesty se lidé modlili a zpívali náboženské písně. U kapliček, božích muk a křížů u cesty se pak zastavovali k modlitbě. Někteří poutníci putovali i několik dní a z velice vzdálených míst. Na místě pouti pak bylo každé procesí slavnostně uvítáno místním farářem a účastnilo se slavnostní (poutní) mše svaté, která se často (pro velký počet lidí) konala pod širým nebem. Míru barokní zbožnosti a silného náboženského prožitku si dnes jen těžko umíme představit. Pro sedláka, který celý rok žil v relativně nuzném prostředí podkrušnohorského venkova, který se vzpamatovával z třicetileté války, byla pouť jako jiný svět. Tehdy se sloužila mše podle tzv. tridentského ritu - mše zády k věřícím s bohatě zdobenými ornáty (kněžskými rouchy) a s velkou dávkou mystiky a tajemna. Dnešní podoba mše (daná druhým vatikánským koncilem v 60. letech 20. století) je oproti své barokní předchůdkyni jen chudou příbuznou.

Tradice chodovské svatovavřinecké poutě sahá prokazatelně až do roku 1677, ale podle všeho je ještě o něco starší a pochází už z doby třicetileté války, kdy se katolická církev snažila v původně protestanském regionu získat silnější postavení. V celém okolí byla známá jako chodovské posvícení - "Chodaua Fest" - a podle záznamů loketského archivu ji navštěvovali nejen lidé z blízkých vesnic, ale i z dalekého okolí.. Tradice této poutě byla počátkem 18. století zřejmě velmi silná, o čemž svědčí jednak to, že papež Kliment XI. daroval chodovskému kostelu ostatky svatého Vavřince, svaté Barbory a svatého Šebestiána, ale i fakt, jak velkolepě byla pojata stavba nového barokního kostela. Farní kronika dokonce hovoří o několika zázracích, které se v místním kostele odehrály. Nevíme bohužel, o co přesně šlo, ale pravděpodobně to byla nějaká zázračná uzdravení.

Vavřinecká pouť ve třicátých letech (vzadu areál porcelánky)
Na chodovskou pouť se obvykle sjela i místní regionální šlechta, pro kterou to (stejně jako pro prosté obyvatelstvo) byla velká příležitost pro navazování sociálních vazeb, poznávání nových lidí a hlavně čas setkání s přáteli. V dobách kdy měl Chodov pána byli ubytováni u něj na zámku (tvrzi, statku), v pozdější době je na své náklady ubytovával farář v budově chodovské fary, k čemuž mu město Loket přispívalo 30 floriny. V roce 1788 byly v rakouské monarchii procesí a poutě zakázány císařem Josefem II., který usoudil, že podobné svátky odvádí obyvatele od pořádné práce. Tímto rokem tedy končí i nejslavnější éra církevní podoby vavřinecké poutí v Chodově. 


Vavřinecká pouť v roce 1935

I když byla o pár let později poutní tradice obnovena, povaha poutě se začala proměňovat. Doba barokní se svou náboženskou pompou byla nenávratně pryč. Svět se měnil - z Francie přicházely osvícenské myšlenky, z Británie průmyslová revoluce a z poutí se stávala především lidová slavnost. Mše svatá stále sice tvořila nejdůležitější část programu, ale začaly se objevovat i zábavy, které máme s poutí spojené dokonce i my. Prodávala se perníková srdce, lízátka, turecký med... A přišly i první atrakce. Dokud byl Chodov čistě zemědělskou vesnicí, konala se pouť přesně na den svatého Vavřince (10.11). V průběhu 19. století se ale už lidé nemohli z továren ve všední den tak snadno "utrhnout" a pouť se tak začala slavit v neděli následující po svatém Vavřinci (tak se koná dodnes). 

Poutníci v procesí
Pro účely poutě brzy přestalo dostačovat malé chodovské náměstíčko a tak vedení města zakoupilo parcelu v místě dnešní sportovní haly, kde vznikl takzvaný Festplatz. I když už se do Chodova nepořádala procesí a šlechta už také nejezdila, počet návštěvníků rok od roku narůstal, stejně jako počet atrakcí, stánků a zábav. V letech před velkou hospodářskou krizí (1929) se každý rok účastnilo vavřinecké pouti přes deset tisíc lidí! A to v době, kdy celý Chodov měl pouhých 6.000 obyvatel. Dnes by k nám na pouť muselo přijet 25.000 lidí, abychom dosáhli podobného výsledku.

V dnešním roce si tedy budeme znovu připomínat tradici, která je stará více než půl čtvrtého století. Až se půjdete o víkendu projít mezi stánky a kolotoče, vzpomeňte si i na lidi, kteří do Chodova přicházeli před mnoha staletími za tím samým cílem jako Vy - aby potkali přátele, které už dlouho neviděli a užili si krásné srpnové počasí pod ochranou svatého Vavřince.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkujeme za Váš komentář!