30. 7. 2014

Co se jedlo a pilo v Chodově (nejen) za císaře pána

Člověk sice nežije proto aby jedl (jí proto, aby žil), ale přesto tvoří jídlo a pití důležitou součást lidského života. V dnešní době, ve které si můžeme koupit prakticky cokoliv, si jen těžko představujeme časy, kdy lidé dokázali vyžít jen z mála a dobré jídlo pro ně byl svátek. Pojďme se podívat na to, jak jedli lidé, kteří v našem údolí žili stovky let...




Sběr brambor v Krušných horách
Chodovská (a i celá egerlandská) kuchyně je svým duchem velice blízká kuchyni bavorské. Zatímco úrodné Bavorsko však umožňovalo větší velkorysost při vaření, neúrodná a náročně obdělavatelná krajina Krušných hor a jejich podhůří nutila hospodyně šetřit. Naprostým základem místní kuchyně byly brambory (ve zdejším kraji se jim říkalo Erdapfel - "zemská jablka" - z toho český výraz erteple). Ty se do Krušných hor dostaly podle pověsti přes Přebuz. Tamní kněz Josef Mayer se počátkem 18. století stal pražským arcibiskupem, a když k němu přišli obyvatelé Přebuze prosit o pomoc v časech bídy, daroval jim několik brambor - v té době ještě ne příliš známé cizokrajné rostliny. Bramborám horská půda svědčila a tak se brzy v horách začaly pěstovat ve velkém. Vedle brambor bylo častou surovinou kyselé zelí a trocha mouky. I z toho mála však dokázaly tehdejší hospodyně vyčarovat celou řadu jídel.

Většina stavení byla až do poloviny 19. století hospodářsky dost soběstačná - jedlo se zkrátka to, co rostlo na zahrádce a na poli, nebo co dala domácí zvířata. Pro ty nejchudší měla jejich jediná koza a kus pole za domem často větší cenu, než ostatní majetek. V té době neexistoval efektivní způsob uchovávání potravin, jak ho známe dnes - ledničkám podobné sklepy vystlané kusy ledu si mohl dovolit jen málokdo. Potraviny se proto musely spotřebovat ihned, případně se daly naložit, nebo zavařit. I tomu se přizpůsoboval jídelníček tehdejších lidí.

Každý den začínal po svítání snídaní. Snídala se nejčastěji nějaká řídká polévka - často mléčná, nebo zápražková - v 19. století si k snídani mohli lidé dát i kávu, běžnější však stále bylo čerstvé mléko. Během dne byli lidé v práci (na poli, v továrnách, v lese) a jedli pouze to, co si ráno vzali sebou, nebo co jim v poledne hospodyně přinesla. Nejčastěji šlo o chleba se sýrem, případně kusem uzeného.

Venkovská zabijačka
Hlavním jídlem dne byla večeře, neboť to byl jediný okamžik dne, kdy se sešla celá rodina. Začínalo se obvykle brambory "na loupačku". Paní domu dala na stůl mísu s brambory vařenými ve slupce a každý si svou porci oloupal sám. Máslo se k bramborám běžně nedávalo, společně s vejci si ho hospodyně nechávala k prodeji na trh a na stůl se vejce dostávala pravidelně jen na Velikonoce. Jako hlavní jídlo se pak podávala polévka a komu ani to nebylo dost, mohl dostat brambory rozmačkané s tvarohem. Občas byly i bramborové knedlíky - ať už na sladko (polité medem), nebo s kusem uzeného masa. Pokud už byli bramborami přejedení, mohli si jídelníček ozvláštnit luštěninami - čočka a hrách v různých podobách byli běžné. Z dřívějších (středověkých) dob se na stole zachovaly i různé druhy kaší (jáhelná, ovesná...).

Maso nebylo na jídelníčku příliš běžné, většina rodin jej jedla jen v neděli a nejčastěji šlo o slepici, králíka, případně sladkovodní rybu. O to větším svátkem pak byla zabíjačka. Bohatší rodiny se celý rok vykrmovaly za domem ze zbytků prase, které si často žilo mnohem lépe, než většina členů domácnosti. Zabíjelo se v zimě, kdy bylo jisté, že se maso nezkazí a kdy také bylo náročnější shánět pro prasata potravu. Nejčastěji šlo o týdny před počátkem velikonočního půstu (to je čtyřiceti denní období, kdy křesťané nesmí jíst maso), kterému se říká masopust, nebo také karneval. Slovo karneval pochází z latinských slov carne - maso a vale - sbohem, šlo tedy o velkolepé rozloučení s obdobím hojnosti. Během masopustu se jedla jitrnice a jelita, vařil se ovar a udilo se maso. Šlo o kulinářsky nejpěknější období roku - každý den bylo na stolech maso se zelím a knedlíkem (tento pokrm je typický pro českou i bavorskou kuchyni).

Schneeballen
Příjemným obdobím bylo také posvícení a pouť - tehdy se spíše než maso pekly hlavně koláče a sladké pečivo. Cukr byl až do 19. století nesmírně vzácným artiklem a tak sladká jídla patřila mezi sváteční pokrmy. Pekly se tvarohové a makové koláče, sladily se nejčastěji medem. Častým svátečním pečivem byly také koblihy. Specificky místní specialitou spojenou se svátečními dny jsou takzvané Boldes. Tento pokrm přišel ke svému názvu díky francouzským vojákům, kteří v místním kraji pobývali na počátku 19. století v době napoleonských válek. Místní hospodyně jim v neděli tento moučník dělávaly a vojáci mu říkali ve svém jazyce boule de neige - sněhová koule - a ve zkomolené formě se tento název uchytil. Díky tomu, že pod názvem Schneeballen (také sněhová koule) se tento moučník stále dělá v Bavorsku, můžete si jej někdy doma vyzkoušet udělat. K vánočnímu času pak patřila ve zdejším kraji vánoční štola - pečivo podobné naší vánočce, jen mnohem sladší, hustě sypané cukrem.


Heukäse

Další místní specialitou byl tzv. slaměný sýr "Heukäse". Šlo o bochník sýra, který půl roku zrál obalený ve slámě a získal pak nezaměnitelnou vůni. Některé hospodyně do něj dávaly bylinky, nebo kyselé okurky a sýr se tak stal pikantnějším a výraznějším. Tento druh sýra můžete dnes ještě najít v Rakousku a Bavorsku. Podle kronik si jej hospodáři brali s kyselou okurkou a chlebem na pole, kde prý nejen zasytil, ale i hasil žízeň.



U Zlatého jelena
Tím se dostáváme k pití. Stejně jako česká kultura, je i ta bavorská (jihoněmecká) založená na pivu plzeňského typu (lišíme se tak například od Poláků, nebo Slováků, kde hrají prim pálenky). I v Chodově se pivo vařilo a pilo. Bylo zvykem scházet se v hospodách, kde se odehrával (vedle kostela) prakticky celý sociální život obce - dojednávali se zde smlouvy, sňatky a prodeje. Zřejmě nejstarší chodovskou hospodou je Červený (později Zlatý) jelen, který stál přímo pod kostelem v místech, kudy dnes prochází silnice do Karlových Varů. První zmínky o něm máme z 18. století, ale pravděpodobně je mnohem starší.

Až do 19. století si hospodští často vařili pivo sami a v kronikách se nám dochovalo svědectví o zkoušce, kterou místní testovali, zda je pivo dobře uvařeno. Místní hosté nalili pivo na dřevěnou lavici a v kožených kalhotách si do něj sedli. Když se po nějakém čase nemohli od lavice odlepit, bylo pivo uměle doslazováno cukrem a tudíž nekvalitní. Podle kronik se v hospodách pálenky tehdy pily jen málo - lidé si většinou pálili doma své vlastní. Víno se ve zdejším kraji pilo vždy jen ve svátky.

Z dalších pokrmů se nám dochovaly jen názvy v egerlandštině zapsané v kronikách - "brautea Kniala", nebo "Schräidla". Jinak o nich nevíme nic a můžeme jen hádat. Společně s přetržením místní paměti po nuceném vysídlení původního obyvatelstva Chodova jsme ztratili i vazbu na místní zvyky, které teď jen skládáme z útržků v kronikách a etnografických sbornících.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkujeme za Váš komentář!